Kateřina Jechová: Komunitní zahrady lidem nabízí aktivitu, která jim ve městě chybí

Sedíme pod dřevěnou pergolou a já na rozlehlém pozemku obdivuji truhlíky se vzrostlou zeleninou, bylinkami a dozrávajícími ostružinami. Zpoza vysokého plotu k nám nedoléhá téměř žádný hluk aut, a to jsme v centru Prahy, na dohled Vinohradské třídě. Idyla.

Komunitní zahrada Smetanka, Na Smetance, komunitní zahrady

Komunitní zahrady u nás zažívají svůj rozkvět a rostou jako houby po dešti. Najdeme je nejenom v Praze, Brně a Ostravě, ale i v Liberci, Plzni, Vlašimi nebo třeba v Sušici. Vznikají na nevyužívaných a mnohdy zpustlých prolukách mezi bytovými domy, které díky zahradám ožívají. Inspirace ze zahraničí se jako první chytla v roce 2012 pražská holešovická Prazelenina, a nápad pěstování vlastních plodin v pytli, bedýnce nebo přepravce s hlínou se rychle zalíbil.

Paradoxně právě samotné pěstování zeleniny bývá až druhotný důvod, proč lidé komunitní zahrady vyhledávají. Důležitější bývá seznámení se s lidmi ze svého okolí, vytvoření nových kontaktů a přátele, mít kde v klidu trávit volný čas, aniž by to musel být veřejný park. I proto se v komunitních zahradách velmi ujal program, který může zahrnovat od lekcí jógy až po dětské a sportovní dny pro jejich členy. Zkrátka komunita se vším všudy.

Pěstování lidských vztahů na Smetance

My jsme na nápad založit komunitní zahradu Smetanku přišli vlastně v kavárně,“ říká jedna z jejich zakládajících členek, Kateřina Jechová. „Říkali jsme si, že by bylo dobré, najít místo pro setkávání lidí mimo kavárny a hospody. Takové, aby se v něm potkali lidi nejen z jednoho domu, ale i ze širšího okolí, a měli společnou aktivitu,“ a dodává, že hlavním důvodem je skutečně spíše pěstování lidských vztahů.

Na Smetance měli velké štěstí, že zde ležel ladem velký pozemek, dokonce s vystavěnou ´klubovnou´. „Chodili jsme dlouho kolem a pořádně neviděli, co tu je. Prostor byl několik let opuštěný. Původně tady stála škola, která byla za 2. světové války vybombardovaná, pak tu vznikl volejbalový klub, který z mně neznámého důvodu zanikl, a od té doby byl pozemek prázdný,“ vzpomíná paní Kateřina na události tři roky zpátky. „Požádali jsme si tedy na městské části o pronájem a měli připravenou studii o využití prostoru. Zkusili to s námi nejprve na rok, pak nám smlouvu o další dva prodloužili, a teď žádáme o opětovné prodloužení znovu.“

Radosti i povinnosti

Se souhlasem města se pustili do práce nejdříve s partou přátel, jejich přátel, a rychle se nabalující komunity, která se o zahradě dozvěděla jak z městských novin, tak samozřejmě „místní šuškandou“. Zaplnit kapacitu nadšených pěstitelů netrvalo vůbec dlouho.

V současnosti máme 90 truhlíků, vešlo by se i víc, ale protože ke každému truhlíku často patří celá rodina, rozšiřovat se už nechceme.“ Za jeden truhlík se platí roční poplatek 1200 Kč, který zahrnuje místo na pěstování včetně zeminy, vodu, spotřebu energií, odvoz odpadu, zapůjčení zahradnického náčiní a samozřejmě užívání zahrady, kam jako člen můžete přijít kdykoliv a kromě zahradničení si třeba jen zalenošit na dece s knihou. „Na větší akce jsme zavedli rezervační systém, tak pokud si tu chce někdo udělat grilování, je potřeba to předem ohlásit,“ upřesňuje paní Kateřina s tím, že společně také pořádají akce během celého roku. „Pro děti tu chystáme Mikuláše, vloni jsme společně zdobili Vánoční stromek a za pár dní tu budeme mít dětskou olympiádu, kde máme samozřejmě přichystané i odměny pro vítěze.“

Se členstvím jsou samozřejmě spojené i povinnosti. Zahrada Smetanka funguje jako spolek, nezisková organizace, a každý má rozepsané do roka 2 podvečerní služby, protože je v zahradě vždy někdo zodpovědný k dispozici, dělají se i společné brigády na údržbu a rozvoj zahrady. „Z počátku jsme měli i členství ´bez truhlíku´,“ říká paní Kateřina, „to jsme ale museli z kapacitních důvodů zrušit.“

Některé truhlíky jsou vesele pomalované, zelenina opečovávaná, v jiném nechybí ani sádrový trpaslík. „A někdo pěstuje spíš plevel,“ ukazuje paní Kateřina na několik truhlíků hodných víc politování než konzumace. „A co znamenají ty vlaječky?“ ptám se. „Tím si značíme truhlíky, jejichž majitelé jsou na dovolené a my jim je mezitím zaléváme.“ Kéž by se na sousedskou výpomoc takhle dalo spoléhat i mimo komunitní zahrady…

Bez pravidel ani zahrada neroste

Užívání komunitní zahrady zní tak trochu jako kus soukromého ráje uprostřed velkoměsta. Za každým pohodlím se ale skrývá i práce. „Vše děláme z čistého nadšení ve skupince až šesti lidí, nemáme žádného placeného zaměstnance,“ vysvětluje paní Kateřina. „Práce je s organizací opravdu hodně, to jsme na začátku netušili. To si člověk představuje, jak si budou všichni pomáhat a mít se rádi. Jako spolek musíme vést účetnictví, databázi členů, ale stojí to za to,“ vypočítává. „Je fajn se mít po práci kde protáhnout. Je to plně něco jiného, než jít do veřejného parku nebo na dětské hřiště.“