Lucie Skřivánková: Sídliště do vývoje moderní architektury patří

Projekt Paneláci už tři roky mapuje vybraná panelová sídliště v České republice. „Jsem přesvědčená, že je to velice aktuální téma, protože na sídlištích v současnosti žijí bezmála tři miliony obyvatel ČR. Je to dosud nezmapovaný komplexní fenomén, na který lze pohlížet z mnoha úhlů pohledu,“ říká jeho autorka Lucie Skřivánková.

Jaký je cíl Vašeho projektu Paneláci?

Naším cílem je zasadit dosud opomíjený fenomén panelových sídlišť do kontextu vývoje moderní architektury a do dobových i současných politických a společenských souvislostí. Rádi bychom přispěli k citlivějšímu přístupu rekonstrukcí panelových domů a k revitalizaci obytného prostředí sídlišť.

Zmapovali jsme více než sedmdesát sídlišť ze všech čtrnácti krajů České republiky a výsledky svého bádání představujeme odborné i laické veřejnosti různými způsoby: jedním z nich je exteriérová výstava, která má podobu panelového městečka a putuje po krajských městech. Píšeme články do odborných periodik, pořádáme přednášky a připravujeme několik knih.

Přizvala jsem ke spolupráci dvě desítky odborníků z řad historiků umění a architektury, památkářů, architektů, sociologů, geografů i urbánních antropologů, a role odborného garanta projektu se ujal člověk nejpovolanější, historik architektury Rostislav Švácha.

 Jsou česká sídliště oproti zahraničním v něčem specifická?

Česká sídliště (a platí to samozřejmě i pro sídliště slovenská) se v mnoha ohledech podobají celkům, které vznikaly po 2. světové válce v zemích tzv. východního bloku, tedy v Polsku, Maďarsku nebo bývalé NDR. Co do sociálního složení obyvatelstva je ovlivnila socialistická bytová politika, což v praxi znamená mix nejrůznějších profesí a sociálních skupin. Toto dědictví je zároveň největší devízou našich sídlišť a je potřeba o ni pečovat a rozvíjet ji. V západní Evropě byla sídliště naproti tomu zamýšlena především jako bydlení pro sociálně slabší vrstvy a přistěhovalce. To vedlo k tomu, že v nich často došlo ke „ghettoizaci“. Příkladem mohou být obrovská sídliště na okrajích velkých měst ve Francii, ve Velké Británii nebo v Německu.

 Máte své „oblíbené“ sídliště, které se něčím vymyká?

Díky našemu projektu jsem poznala celou řadu zajímavých sídlišť, nejen těch panelových, ale i poválečných „protosídlišť“ s domy stavěnými ještě klasickou zděnou technologií, ale s již funkcionalistickým – sídlištním – urbanismem. Příkladem může být sídliště Norská v Olomouci nebo Solidarita v Praze. Fascinují mě i různé „solitéry“ a experimenty, jako je například litvínovský Koldům nebo Wolkerák v Liberci. Nejraději ale mám pražské Jihozápadní Město, kde jsem měla více než dvacet let domov. Jeho architekt Ivo Oberstein se snažil vyvarovat typických nešvarů, které s sebou nese výstavba obřích sídlištních celků, a ve svém návrhu využil prvky tradičního města. Podle mého názoru se mu podařilo vytvořit místo příjemné k životu.

Má toto bydlení budoucnost?

Paneláky tu jsou a budou, takže bydlení v nich určitě budoucnost má. Jeho kvalita se odvíjí od celkové kvality obytného prostředí, v dobře založených a udržovaných sídlištích s rozvinutou infrastrukturou je i v současné době po bytech poptávka. Může to být pohodlné městské bydlení v zeleni s dobrou dopravní dostupností, navíc na rozdíl od rodinných domků značně „bezúdržbové“. Přestože požadavky na bydlení byly v době výstavby sídlišť odlišné od těch dnešních, mají některé byty v paneláku lepší dispozice než ty, které se staví dnes. A pokud ne, lze je úspěšně adaptovat na velice moderní bydlení – dokazuje to řada úspěšných realizací, dají se například spojit dva byty na patře do jednoho a podobně. Je to ostatně stejné jako s jakýmkoli jiným typem bydlení ve městě: činžáky v centru Prahy z 19. století také současným nárokům na bydlení nevyhovují (malé kuchyně, zbytečně velké předsíně, absence výtahů…), ale běžně se přestavují podle současných potřeb.

 Nenahrává současnost zmíněné ghettoizaci i u nás?

Sociologové poukazují na to, že populace na některých sídlištích stárne a mladí lidé se sem nově nestěhují. Není to česká specialita, se stejným problémem se potýkají například panelová sídliště v Lipsku. Je proto potřeba se o sídliště starat, jak na úrovni bytů, domů, tak i celého obytného prostředí. Udělat z nich místa, která budou pro mladou a střední generaci atraktivní. Architekt Ivan Plicka to kdysi výstižně vyjádřil, když konstatoval, že se nechce cestou od metra k bytu za „své“ prostředí stydět.

 Co je důležité na sídlišti pro současný styl života nabídnou?

Podle výsledků sociologických průzkumů oceňují obyvatelé sídlišť dobrou dopravní dostupnost, blízkost rekreačního zázemí, kvalitní infrastrukturu, hlavně obchody, kavárny, restaurace, služby a školy všech stupňů. Je dobré, když lidé mají důvod zdržovat se v místě svého bydliště i kvůli jiným aktivitám než je jen „přenocování“ a nemusejí za vším dojíždět do centra města. Svou roli hrají i zdánlivé drobnosti, jako je městský mobiliář. Například v Pardubicích ho do svého programu týkajícího se péče o veřejný prostor zahrnulo sdružení Offcity. O domy se musí někdo od samého začátku starat, velká část bytů na sídlištích je dnes v osobním nebo družstevním vlastnictví a jejich obyvatelům na prostředí domů záleží, starají se o ně oni sami nebo správcovské firmy. Stejně jako u budov v jiných částech města nebo u rodinných domků se většinou na první pohled pozná, o které domy se někdo staral kontinuálně od doby jejich vzniku a kde byla péče zanedbaná. Pozitivním příkladem je třeba sídliště Nový Barrandov v Praze, kam se stěhovali první nájemníci na přelomu osmdesátých a devadesátých let a stav objektů je stále dobrý, nesrovnatelně lepší než u paneláků, které byly na jiných sídlištích po stejnou dobu v péči státu.

Celý rozhovor najdete v magazínu Výbor 2/2016. Stáhněte si ho zdarma zde.