Jak se bydlí jinde

Když se potkáte se zubařem, podvědomě vám bude zkoumat stav vašeho chrupu. Navštíví-li vás kamarád zahradník, pravděpodobně bude trpět při pohledu na váš trávník plný mechu a uschlý keř. I my, kteří se staráme o bytové domy, trpíme tak trochu profesionální deformací. Na svých cestách do zahraničí zavítám někdy do míst, kde mi vždy při pohledu na bytový dům naskočí myšlenka – jak jim tady asi funguje správa? 

Při letošní cestě do New Yorku jsem si lámala krk při pohledu na obří bytové mrakodrapy a hlavou se mi honily myšlenky, jak jim tady funguje „esvéječko“ a zda mají taky tak složitou legislativu na rozúčtování tepla jako máme my. Vzpomněla jsem si při tom na zcela jiný bytový dům, kde rozúčtování tepla vůbec neřeší, protože společné topení nemají. Měli, ale už nemají. Tento dům stojí ve městě Chiatura, v samém srdci Gruzie, bývalé svazové republice SSSR.

Luxus pro horníky

Město Chiatura ukrývá ohromné množství manganu, proto zde v poválečné době ve Stalinově éře vzniklo výstavní hornické město. Pro horníky tu vystavěli na svou dobu luxusní bydlení v nových panelových domech rozsetých po okolních kopcích. Krásné bydlení s městem v údolí spojoval důmyslný systém tzv. Stalinových lanovek, některé z nich dodnes jezdí.

Jednou z lanovek jsme se vyvezli na vyvýšené panelové sídliště a rázem se ocitli v jiné době. Dům, před kterým jsme stáli, byl postaven ve stejné době, kdy i u nás probíhala mohutná výstavba panelových sídlišť. Zatímco u nás došlo postupem let k privatizaci, zde domy chátraly a chřadly, až do dnešní podoby.

Chcete bydlet hezky? Starejte se

Vše je o lidech. Každý chce přece bydlet hezky. Pokud jde ale o společné bydlení, péče o společné části často ztroskotává na nezájmu nebo špatně rozdělených úkolech. Co je všech, není často nikoho. Proto je z pohledu všech rozumné, svěřit péči profesionálům a nastavit si jasný řád. 

Naše paneláky měly na rozdíl od těch v Chiatuře to štěstí, že se o ně po celou dobu uměl někdo postarat. Ať už to bylo dříve proslulé OPBH či některé z velkých bytových družstev. Ale ani pod jejich péčí se domům nežilo úplně zdravě. Vždyť si vzpomeňme, jak vypadala některá naše paneláková sídliště v devadesátých letech! Nuda, nuda, šeď, šeď. 

V porevoluční době začala vznikat první „esvéječka“, tedy něco, co tu dříve nebylo. Všichni se postupně učili, jak o společný majetek pečovat. O domy se až do roku 2014 starali výhradně sami vlastníci, kteří si do svého statutárního orgánu – výboru – volili ze svých sousedů. Situace se ale v mnoha domech postupně vyvinula tak, že jsou v situaci, kdy mezi vlastníky není nikdo, kdo by byl schopen a hlavně ochoten nést odpovědnost za fungování celého domu.

Nečlen SVJ ve vašem výboru. Hrozba nebo výhoda?

Záchrana přišla s novelizací Občanského zákoníku, která umožnila zvolit si jako statutární orgán či člena statutárního orgánu profesionála – nečlena SVJ.

Přes počáteční obavy vlastníků, kteří se pozastavovali nad tím, pustit si do domu a k penězům někoho cizího, praxe ukázala, že o služby tzv. profesionálního předsedy SVJ je ze stran společenství obrovský zájem. 

Nechcete přece, aby vaše děti jednou zdědily byt v podobnému domě tomu v dnešní Chiatuře, nebo aby měly vůbec co dědit… Nebuďte lhostejní ke svému majetku, zajímejte se o fungování vašeho domu, neignorujte shromáždění vlastníků, rozvážně si zvolte toho, kdo se o váš byt a dům bude pečlivě starat.

Bydlení ve společenství není žádná novinka

Napadlo vás někdy, co se vlastně stalo se všemi těmi domy, kde bydleli naši předci? Svědectví o tom, jak se žilo dříve, nám dnes připomínají už jen vyparáděné skanzeny nebo expozice na hradech a zámcích. 

Ale i v dobách dávno minulých bydleli lidé podobně jako dnes bydlíme my. Svědectví o důmyslném bydlení a fungování „společenství“ přináší skalní město Vardzia, které najdete na jihu Gruzie poblíž hranice s Tureckem a Arménií.

Toto skalní město bylo vytesáno ve 12. století do skalní stěny v délce asi 500 metrů. Tehdejší stavitelé přitom využívali skalních výstupků a zákoutí k vyhloubení hlubokých jeskyní, které mezi sebou spojovali tunely a schodišti. Původně bylo pro obyvatele zřízeno na 3 000 bytů v až sedmi patrech, které mohly poskytnout bydlení až pro 50 000 lidí. Každý byt sestával ze tří místností. Kromě bytů zde byla i pokladnice, kostel, knihovna, pekárny, stáje a koupací nádrže. 

Představte si 7patrový panelák, 500 metrů široký, v něm 3 000 bytů 3+kk! To už je na 12. století pěkné „esvéječko“ Jak jim to tehdy fungovalo? Řešili úplně stejné věci, jako řešíme v bytových domech dnes. Na prvním místě byla bezpečnost. Dnes to pro nás představuje elektronický zabezpečovací systém, pro ně tehdy systém obranných věžiček a střídajících se stráží. Dodávka vody? Dnes ani nevíme, z jaké přehrady se k nám voda dostává a jak, oni měli vodu z údolí rozvedenou keramickým potrubím. Stejně dokonalý byl i systém kanalizace a odvětrání. Úklid a likvidaci odpadů řešili také společně. Vše v podstatě stejné, jako máme my dnes. 

To vše musel někdo řídit a organizovat. Fungoval tehdy i jim výbor? Měli  snad svého správce? Do této role můžeme nejspíš pasovat gruzínského krále Girgiho III. Dnes nad „správou“ bdí správce nejvyšší – světová organizace UNESCO.
Naše domy se asi hned tak na seznam UNESCO nedostanou, řádnou péči a starostlivost si ale zaslouží také.

Přečtěte si víc na téma správa pro bytové domy.