Nikola Hurychová: Nádrže na dešťovku se nám už plní!

Chceme vás tímto rozhovorem inspirovat. A motivovat. Ukázat vám, že to jde. Že svět může být ještě v pořádku, když nebudeme lhostejní, nenecháme si nápady jen pro sebe a pustíme se do práce. Protože když se dá dohromady odhodlání a zápal pro věc, dávají se věci do pohybu.

Představte si, že byste bydleli v domě v centru Prahy, měli příjemně zrenovovaný vnitroblok plný zeleně, s prostorem pro děti, s truhlíky, ve kterých byste si pěstovali zeleninu nebo květiny, s lavičkami, kde byste si dali kávu nebo otevřeli počítač a třeba i místem na grilování. A jako třešničku na dortu by váš vnitroblok měl bazén! Malý, ale váš. 

A teď si představte, že v tom stejném domě by byl váš vnitroblok zpustlý, protože tak ho přeci nebude nikdo využívat, a tím pádem tam dělat hluk. Nebo by místo něj bylo parkoviště a vy byste přes otevřená okna čichali výpary přijíždějících aut. Co se vám líbí víc?
„I vlastníci, kteří byli k úpravě vnitrobloku nejprve skoupí, se nakonec shodli, že když už jsme pozemky od města vykoupili, měli bychom s nimi něco udělat,“ říká Nikola Hurychová, která je hybnou silou obnovy jednoho pražského vnitrobloku. Inspirujte se jí, prosím.

Seznamte nás s vaším vnitroblokem, Nikolo.
Bydlím v domě jedenáct let, ale dobře sedm let jsem nevěděla, že vůbec nějaký vnitroblok máme. Mám totiž okna do ulice. Až jednou, když jsem šla do sklepa a míjela jedny dveře, jsem si řekla, že přeci musíme mít vnitroblok všichni, a objevila ho. Říkala jsem si, že je to vlastně krásný intimní prostor pro trávení času v přírodě a při tom ve městě. Jsem jinak zvyklá, že do přírody musím popojet autem až daleko za Prahu. 

Takže se vnitroblok nepoužíval?
Co mám informace, tak to tu naposledy žilo v sedmdesátých letech, kdy se sem chodily koupat za 1 Kčs děti ze širokého okolí. Teď celý vnitroblok vlastní sedm z deseti sousedících domů. Jsme na pomezí Vinohrad a Žižkova, víc jak 70 % bytů se hlavně v okolních domech pronajímá, buď dlouhodobě nebo jako Airbnb. Dělá to velkou nevraživost mezi vlastníky, kteří tu bydlí, a ostatními. A nájemníci se o chod domu nezajímají, i když přístup do vnitrobloku mají všichni. 

Mít v centru města kus vlastní zelené plochy u bytu je přeci ohromná výhoda!
To jsem si právě říkala. Bylo to tu ale opravdu zpustlé. Začala jsem tedy s pletím chodníku. Někdo ale na mě okamžitě začal ječet z okna, co to dělám a co si dovoluju tu být se psem. A takhle to pokračovalo první dva roky. Pokaždé, když jsem šla zametat nebo cokoliv dělat, křičel někdo, většinou schovaný za záclonou, co si tady dovoluju vířit prach apod. Dala jsem si sem na plochu třeba truhlík se sadbou, který mi někdo zničil. Dostala jsem „hubovací“ email, když jsme s kamarády opravili dvě lavičky, aby se na nich dalo sedět. Odesílateli vadilo, že se teď lavičky budou moct používat a budou sem chodit lidi z domu.  

Upravovala jste tedy blok sama? Co ostatní vlastníci? A jak se k tomu stavěly výbory všech domů?
Výbory všech zúčastněných domů se mi rozhýbat povedlo. Trochu paradoxně tím, že jsem otrhala břečťan, který se tu plazil až na chodník. Nechala jsem ho tam ležet, protože jsem potřebovala, aby uschl a mohla ho někam vyhodit. Z jednoho domu vyběhla paní, která se začala hned rozčilovat, co se tu děje. Podrobila mě trošičku výslechu, ale ve finále se z ní vyklubala předsedkyně výboru vedlejšího domu. Teď mi se vším hodně pomáhá, i když tu už nebydlí. Vzpomínala i na akce Z, které máme všichni negativně spojené s minulým režimem. Ale když jde o práci, která vychází z přesvědčení lidí na zvelebení vlastního pozemku, na který koukají z okna a mohli by užívat, nebylo by na tom nic špatného. Tahle paní nakonec rozjela hromadnou komunikaci skrz všechny okolní výbory na téma revitalizace vnitrobloku. 

Vy nejste ve výboru, přesto máte na chodu domu aktivní zájem. Je to, vlastně bohužel, až nezvyklé.
Začala jsem sem chodit pozorovat, kdo a jak tenhle prostor užívá. Momentálně sem chodí jen pejskaři, byť je to stanovami zakázané. Navíc o exkrementy se postará maximálně půlka z nich. Než se začaly dohadovat nějaké zásadní kroky mezi výbory sousedních domů, udělala jsem pro náš dům webovky, kam jsem dala odkaz i na zahradu. Ten jsem poslala na společný email výborů okolních domů, jestli bychom mohli začít prostor řešit dohromady. První reakce na společných schůzích těchto výborů byly, proč bychom to měli vlastně dělat, ale usoudily, že když už se pozemky před třemi lety vykoupily, něco by se udělat mělo. 

Shodli se vlastníci všech sedmi domů, co tu chtějí?
Nejradši by tady chtěli parkoviště, ale naštěstí tu nikde nejde vybudovat vjezd z ulice. Jsem pro to, aby všichni, kteří tenhle prostor chtějí užívat, si řekli, jak ho užívat chtějí. Jestli tu chtějí grilovat, chodit s dětmi, se psem, s kočkou. Může se tu udělat pískoviště, prostor na kreslení, cestička na lezení ve stromech pro kočky… Cokoliv.
Udělala jsem tedy online dotazník pro všechny vlastníky, který jim výbory buď rozeslaly nebo vytištěný donesly. Máme cca 150 odpovědí ze 400 jednotek. Z dotazníku vyplynula třeba zajímavost, že čím dál vlastník bydlí, tím konkrétnější představu má o vzhledu vnitrobloku. Nicméně, z odpovědí jsme vyselektovali základní zadání pro zahradního architekta, na kterém jsme se shodli. Jsme teď ve fázi, kdy mu na plánované schůzce zadání předáme a necháme připravit projekt. Chceme tu například bezbariérovou cestu a na to už jsou potřeba určité normy. Pak budeme muset naplánovat práce.

Co z dotazníku vyplynulo, že si vlastníci přejí? A co se povede zrealizovat?
Z dotazníku vyplynulo, že většina lidí si přeje mít v zahradě místo pro děti (pískoviště, houpačku), že většině nevadí přítomnost domácích mazlíčků za dodržování určitých pravidel, že část lidí má zájem o pěstování bylinek, zeleniny a grilování. Prosadit se podařilo vše, kromě psů. Velká část výborů má stále dojem, že se věc vyřeší lépe zákazem než komunikací o dodržování pořádku. Psy už jsme tu zakázané měli, ale dodržování zákazu se vymáhat nedá. Takže opět někteří na dvůr křičí zpoza záclony a atmosféra bohužel znovu zhoustne.

Probíhaly na vnitrobloku aspoň nějaké udržovací práce?
Dosavadní péče spočívala v tom, že se tu dvakrát do roka objevil zahradník, která udělal základní rychlou údržbu v posekání trávy a občas něco vyřezal. Vždycky jsem se jich vyptávala, co by tu šlo udělat. První radu, kterou jsem od zahradníků dostávala, byla vždy voda. Jestli tu chceme něco začít dělat, říkali, musíme mít vlastní zdroj vody na zalévání, ideálně dešťovku. Začala jsem tedy řešit nádrže, které by stahovaly vodu z okapů. Dalo ale práci přesvědčit o tom lidi. Klidně by zalévali pitnou vodou, kterou bychom všichni platili. Kvůli záměru, dát to tu dohromady, jsem taky začala chodit na zahradnický kurz, abych rozuměla tomu, co dělám.

Právě nádrže spunktovaly tento rozhovor. Zaujalo mě, že nad tím někdo v bytovém domě přemýšlí a zachytávání dešťovky i zrealizoval.
Ze začátku jsem hledala firmu, která by to pro nás celé zařídila, ale nenašla jsem. Neexistuje firma, která by uměla kompletně zajistit nádrže, jejich namontování, dopravu apod. Seženete klempíře, který udělá svod na okapu, ale už neumí sehnat nádrže.
Poptávala jsem i jednotlivé řemeslníky a dostala tři nabídky. Ceny se ale pohybovaly kolem 24 000 Kč jen na úpravu jednoho svodu – bez nádrže. My jich tu máme deset. Úpravu svodů jsem nakonec zařídila bez firmy a podle typu svodu jsme zaplatili 1 500—4 000 Kč. Nádrže jsem hledala použité na bazarech, abychom neplatili moc. K tomu byla potřeba zajistit přeprava a palety, kterými se nádrže podloží. Dostala jsem doporučení, že nemáme brát dřevěné, kvůli čůrajícím psům, ale plastové. Ty jsem v Praze vůbec nesehnala, takže další pátrání. Podstavce pod nádrže se samozřejmě dělají, ale jeden stojí skoro 15 000 Kč. Pak jsem musela zajistit partu kamarádů, kteří mi to pomohli z ulice přestěhovat do zahrady. Měřili jsme třeba všechny dveře, protože nám nádrže prošly jen jedněmi. Celá akce mi trvala zhruba půl roku.
Už ale máme nachytanou první vodu a mám z toho obrovskou radost. I když se našli i tací, kteří nádrž vypustili na dlažbu. A jedna paní si stěžovala, že jí ta dešťovka smrdí až do bytu. Věřte mi, nesmrděla vůbec.

Kolik lidí vám pomáhá z okolních domů?
Udělala jsem skupinu na Facebooku, kde informuju o postupu prací. Jsou tam ti, kteří to chtějí řešit. Pár lidí z okolních domů tam je, hodně mi ale pomáhají i mí kamarádi. Na společný email výborů vždy napíšu, co bych v naší části zahrady chtěla udělat a oni se ozvou, že by to chtěli i na své části, takže to zařizuju pro všechny. Jsem ale ráda, že nemáme vnitroblok rozdělený a oplocený na malé parcely patřící konkrétnímu domu. Nedává to z pohledu zahradníka – slunce, stínu a mikroklimatu žádný smysl.

Největší práce vás tedy čekají. Pozitivní ale je, že se vlastníci z okolních domů shodli na úpravách.
Já bych ráda šla částečně svépomocí. Myslím si, že bychom toho hodně zvládli sami a ušetřili tím spoustu peněz. Štěpkování a vytrhávání plevele není žádná těžká práce a zahradnické firmy si za to účtují horentní sumy. U nás se to rozpočítá mezi všech sedm domů, takže to ve finále nevypadá tak strašně, ale proč? Ty peníze by se daly investovat jinde. Začala jsem si díky zahradnickému kurzu dělat plán prací podle toho, co kdy kvete, a zjistila jsem, že je tu každý měsíc potřeba něco udělat. Tak často ale zahradníka nikdo platit nebude. Přitom tu máme krásné vzrostlé stromy, o které by jen stačilo správně pečovat. A dvakrát ročně to opravdu nestačí. 

Odsouhlasilo se ale, že všechny práce budou dělat firmy s řádným pojištěním a certifikáty. Lidi se bojí něco udělat sami, aby z toho případně neměli nějaký problém. Přejí si, aby to tu bylo hezké, ale zároveň za to nechtějí platit moc a bohužel těch, kteří by přiložili ruku k dílu, je velmi málo.